Sem tam mi někdo předhodí rčení: Žádný člověk není ostrov.

Někdo to řekne s lehkým pousmáním, někdo důležitě povytáhne obočí. Přemejšlel jsem, jak už mám ve zvyku, jestli se tím myslí, že žádnej člověk není Ostrov, čímž by byla povážlivě vyvyšovaná nebo naopak popíraná moje existence anebo jestli citací zvláštních mouder dodává si člověk na vážnosti anebo jestli vlastně jen tak polohlasem lidi nemluví sami k sobě & o sobě a já to náhodou zaslechnu...

Ve snaze bejt úplně ze všech nejvíc nejchytřejší jsem pátral po zdroji.
Aby teda bylo jasno, řekl to John Donne (1571 – 1631), anglickej básník, synek bohatýho papínka, posléze marnotratnej syn a že v tom uměl chodit, stal se osobou vysoce společensky postavenou, poslancem (v době, kdy poslancování nebylo placenou, nýbrž čestnou funkcí), knězem anglikánský církve, básníkem. A ta věc s ostrovem zní po překladu nějak takhle:

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

Dovětkem ořezanýho citátu o ostrovech je docela pěkná apokalypsa

Vidíte a já jsem si myslel, že pod frází o zvonící hraně, je podepsanej Hemingway. Asi proto, že mě ten chlap nikdy ničím nezaujal, takže jsem ho nečet. On si jen z týhle citace udělal motto pro knihu. Citovati klasiky, kteří citujou další klasiky, je klasika nejklasičtější

Tak. To jsem si chtěl jen poznamenat, protože mi to přijde zajímavý. I když to může vypadat jako prkotina.

A jestli jste dočetli až sem, prozradím vám pravej význam tý pravdivý věty:

Žádný člověk není ostrov. Není ostrov jako Ostrov.

Předsevzetí a přání jsou jako zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Slova absolutně nehmatatelný jako puls mrtvého muže nebo starýho roku, abych nebyl až tak morbidní. Jediný smysluplný předsevzetí je přát si něco, co se může splnit. A když se to splní, tak aby to zahřálo u srdce. A když už to zahřeje, kdo chce ať se zasměje, tak si pak potichu a vnitřně nelhat, že zázraky nejsou...

Některý místa mají svou magii. A nezáleží na tom, jestli jsou růžový nebo černý, navoněný nebo pochybný. Podobně i některý lidi mají kouzlo. A to bez ohledu na postavení, jméno, majetek či zásluhy. A nejinak i některý společenský neb kulturní události jsou strhující. Stejně jako rychlost světla ve vakuu – na ničem nezávisí. Ani na konvencích, ani na tradici, ani na aktuálním století či módní vlně.
A jsou konstelace v prostoru a v čase, kdy se takovýhle osobnosti a události protnou v jednom místě.
Existuje mnoho takovejch momentů, který vznikají nahodile. A existuje několik nadšenců, kteří jdou takovým svátkům vstříc. Přičemž se nesnaží sejmout kouzlo nahodilýho, jen připraví prostor, půdu pro nerušenej vzrůst týhle divoký květiny.

Tak až někdy budete chtít spatřit něco jinýho než vymydlenou digitální televizní estrádu, zažízníte-li po autentickým zážitku a kontaktu, zajděte na některej z večerů s přízviskem Open Mic!
Open Mic staví na osvědčeným newyorským modelu Greenwich Village šedesátejch let. Jde o formát, kterým prošli snad všichni písničkáři slavných jmen. Obvykle se pořádá v kavárně nebo baru, kde se na pódiu střídají hudebníci nebo zpěváci a hrají jednu nebo dvě písničky. K dispozici je krátkej přesně ohraničenej čas a mikrofon, kterýho se může zmocnit v podstatě každej, kdo chce prezentovat svoje umění. Ať už se jedná o píseň, skladbu, recitativ, jednotlivce nebo celou kapelu. Během večera se může vystřídat klidně 10 nebo 30 účinkujících a mohou to být slavní a zkušení, ale i začínající hudebníci. Nesoutěží se v tom, kdo je lepší. Hrají se skladby vlastní nebo převzaté, zpívané v jakémkoliv jazyce. Publikum tvoří přísedící v kavárně nebo pozvaní přátelé a známí. Kdo někdy zkoušel zazpívat písničku, ten to musí znát!

Během Open Mic večera můžete zažít úplně všechno. Může přijít kouzelník, Kristus nebo mýtus. A nebezpečí, že budete nadšení, je nebezpečný!

Pro názornost pár slov o posledním Open Micu, kterýho jsem byl svědkem. OPEN MIKE No.6 v Rock Cafe 26.září 2010. Legenda undergroundu a veterán The Plastik People Vratislav Brabenec doprovázející piano zpěvačky Flanny Sheridan na nátrubek saxofonu vyštrachanej z kapsy. Potulnej bard jakoby z jinýho světa Jiří Wehle s harfou a třeskutou poezií. Justin Lavash, Alasdair Bouch s písničkařením přetaveným do blues, soulu a čeho všeho. Kaplan Bros s jejich elektronickejma hejblátkama a krabičkama. Osmiletá Janička Kepková, hyperaktivní TV showstar s bílou myší. Zdvořilej a pohostinnej organizátor Majk za pochodu řešící všechny výpadky a změny. Několik vesmírů v jednom. Každej přileje svůj benzín do ohnivý řeky. Co na tom, že ozvučení nebylo bez kazu. Co na tom, že Rock Cafe je zakouřenej pajzl.

Ovšem spojujete-li si kulturní zážitek s dobrým čajem nebo kávou objednanou bez pocitu nepatřičného přání, chcete-li si posedět bez kouře, navštivte na nejvyšší míru zušlechtěnej Open Mic pořádanej Janem Řepkou, probíhající měsíc co měsíc v pražský kavárně Potrvá. Rozhodně naleznete víc, než jste očekávali!

Vzhledem ke stavu kultury se možná brzy navrátí doba, kdy zpěváci a umělci všeho druhu budou objíždět zemi a hrát jen na nároží či v hospodě a odměnou jim bude to, co vyberou do klobouku. Odměnou tvrdě vydřenou, leč spravedlivou. Kdo nechytne za srdce, bude o hladu. Kdo nejde za srdcem, zkamení. Open Mic je dobrej trénink. Pro posluchače i hudebníka. Bere za srdce.

Stranou kulturních přehledů, mimo zaběhlé kulturní chrámy a stánky, bez velké propagace odehrál se v deštivou první červnovou středu v Liberci koncert dvou písničkářských osobností. V příjemně zaplněné liberecké Čajovně 82 vůní vystoupil v rámci svého Tea-tour australský písničkář Jamison Young a spolu s ním v jednom večeru domácí Jan Ostrov.

Pánové Ostrov a Young zvolili nepříliš obvyklý formát koncertu – střídali se na jevišti vždy po několika písních. Svým osobitým stylem, nadhledem a šarmem překonali riziko násilných přechodů a ztráty individuální atmosféry. Během několika okamžiků vytvořili celistvý prostor, ve kterém se čeština a angličtina i osobitý styl interpretů namíchaly v mistrovsky kořeněnou, pikantní lahůdku.

Jamison Young je archetypem nezávislého umělce. Nepodléhá fóbii z malých akcí, nenechá se natlačit do zaběhlého řetězce show-byznysu, mega-managementu, nákladných studiových nosičů a kampaní, neživí kulturní molochy. Váží si svého posluchače; nenabízí ohnivou show, ale lidské setkání, energeticky nabíjející hudbu, příjemnou až to hladí.

Jan Ostrov patří k osobnostem, kterým velmi sluší komorní prostředí. Pouští se s kolumbovskou troufalostí do nových vod a nedbá protivětrů. Svou originálně proklamovanou orientací chanson d! grunge definuje jinou tvář tvorby a interpretace písní. Rouhavě a svatokrádežně zavírá kapitolu tradičního pojetí chansonu a píše kapitolu zcela novou a dlužno říci, že respektu hodnou. Chybějící stylotvornou teatrálnost lze hodnotit jako živoucí plus. Jan Ostrov zaujme původními silnými písněmi vyznačující se citem, syrovostí i poetikou.

Pro oba interprety platí jedno: Báseň jako ctnost, píseň jako šperk. Překvapení, jako diamant v krabičce od sirek. Nic pro nedvědovské folkomily, nic pro slavíky bez křídel. Tento koncert je pro mne potvrzením, že drahokamy je třeba hledat. Nekřičí z billboardů. Dnešní virtuální všedostupnost a *kdykoli k mání* snadno přerůstá v apatii, kdy stačí natáhnout ruku a před aplikací leda přečíst příbalový leták. Ačkoli instantní uspokojovače chutnají všechny stejně. Neboli nijak.

Nebojme se překročit práh. Drahokamy leží před prahem apatie.

Představte si situaci:

Vstoupíte do místnosti plný lidí. Všichni seděj v kruhu na židlích a jedna židle je volná. Přirozeně teda jdete a sednete si na ni. Zraky všech se obrátěj na VÁS. Chvíli je trapný ticho, tak řeknete třeba: Ahoj, já jsem Honza. Všichni jednohlasně odpoví: Ahoj Honzo.

Všechno je jaksi přirozeně daný. Vypadá to jako terapeutickej kroužek. Obecně všichni víme, co se děje, co se bude dít, jak věty půjdou po sobě, co se na všechno řekne… Obecně všichni známe tuhle běžnou hru.
Anebo to není hra? Kdo to rozpozná?

A pak jeden z nich, asi vedoucí, promluví: Řekni nám něco o sobě.

Chvilku mlčím. Nikdy jsem o sobě rád nemluvil. Až když je ticho nejtišší a pohledy všech nejdusivější, začnu.

Když mi bylo tak pět šest roků, bydleli jsme v nejvyšším patře starýho domu skoro v centru města. Okna ložnice se dívaly na druhou stranu od hlavní silnice, za dům, kde byly takový ty zadní malý dvorky natlačený mezi oprejskanýma barákama. S tichnoucím městem navečer jsem před usnutím sledoval hejna rorejsů, který se s křikem a tryskem proháněli okolo oken. Pak se setmělo víc a zvenku, z těch dvorků, bejvalo slyšet ječení koček. Máma vždycky říkala, schválně jestli je to kočka nebo jestli brečí dítě. Zkoušeli jste to někdy rozpoznat?

Jsem velkej introvert a tak říkat o sobě něco osobního je mi proti srsti. A skupinový sezení jsou moje noční můra. Nejjistější je přehrát všechno do nezávazný obecný roviny. Ať žije obecnost. Jenže co je to vlastně obecnost? A co je opakem obecnýho? Dá se vůbec rozeznat rozdíl mezi obecným a jedinečným?
Těžká otázka. Možná proto, my postižení, sedíme spolu v tomhle kroužku. Ne snad že bychom hledali odpověď. Jen jsme sem jaksi zabloudili, zabloumali...

Ejhle! Připadá vám najednou, že do tohohle kroužku nepatříte!?
A jste si jistý v obecně uznávaných bodech života?
Můžeme si udělat jednoduchej test.
Tak schválně: na který ruce se obecně nosej náramkový hodinky?
Na kterým prstě který ruky se nosívá snubní prsten?
Stává se vám taky , že když vám zakručí v břiše, nejste si honem úplně jistý, jestli vám nevibruje v kapse telefon?

Neříkejte mi, že jste ani na okamžik nezaváhali. Totiž, jestli máte jasno v těchhle otázkách, pak jsem tady asi špatně já a když dovolíte, rozloučil bych se.

Jsem dítě svý doby. Z konvencí a zvyků si nedělám těžkou hlavu, nemám žádný významný kořeny, v tradicích nejsem vychovávanej. Důsledkem asi logicky je, že pomalu ztrácím takovou tu reflexivní, okamžitou, rychlou orientaci. Nemyslím si, že by zvlášť záleželo na tom, na kterým prstě se nosí snubní prsten. Ale na druhou stranu mám na svým telefonu nastavený OLD PHONE vyzvánění. Takže můj moderní mazlíček zvoní jako klasickej telefonní aparát z hlubin minulýho století. Nemám rád, když se telefon začne chovat jako rádio, kráva nebo prdící polštářek. Cejtím, že to by byl další negativní signál pro moji orientaci. Cejtím, že se dotýkám mezí a nechci-li se stát opravdickým obecným bláznem, musím jednat uvážlivě, brzdit a alespoň někdy spojovat věci a slova s jejich původním obsahem a významem.

Jenže rozpoznáme rozdíl mezi bláznem obecným a bláznem s diagnózou?
A známe původní význam věcí, který nás obklopujou a pravej obsah slov který denně vyslovujeme?

Obecnost a zobecňování, který se stává pomalu obecnou maskou, je prodchnutý individualismem a tím i relativizováním všeho. Čím víc věcí označíme za relativní, tím míň nám zůstane v ruce a tím víc se budeme muset uchylovat k obecným hovorům a úvahám.
Čím míň bude absolutních pravd a zvláštních zvyků v obecným povědomí, tím víc bude náhražek, útěků a prášků. A závislostí.

Jsme původem svobodný děti velkýho vesmíru.

Proto mám rád, když rozeznám křičení dítěte od kočky, když telefon zvoní jako telefon, když je nebe modrý a voda mokrá.

Dává mi to chuť smát se.

Je to málo?

A pak ten jeden člověk z kruhu, zřejmě vedoucí, řekne něco jako: Díky, Honzo. Chce nám ještě někdo říct něco o sobě?